Menu
Tablet menu

Draze zaplacená samota – rozhovor s Fedorem Gálem o soužití generací

  • Zobrazeno: 2930
( 0 hlasů ) 

Rozhovor o mládí, stáří, nepochopení, samotě a životních očekáváních.

Fedor Gál (69 let)

Popsat stručně v medailonku, kdo je Fedor Gál, není jen tak. Sociolog, disident, publicista a v poslední době především dokumentarista. Na Slovensku po Sametové revoluci spoluzakládal hnutí Veřejnost proti násilí a byl aktivním politikem. Pracoval v televizích, nadacích a jeho nakladatelství GplusG se zaměřuje na tematiku menšin a holokaustu. Důkladně se s jeho prací a názory můžete seznámit na www.fedorgal.cz. Jeden z jeho projektů je například pouť po stopách uprchlíků z Osvětimi (www.vrbawetzler.eu).

Kdo jste, Fedore? Máte to ve svém věku už vyřešené?

(smích) V tom jsem se nechal inspirovat zenbuddhistickým postojem. Jsem to, co dělám každý den. Jsem ten Fedor, který dneska vstal z postele, nakrmil pouliční kočky před barákem, podíval se na internet, co je nového, odpověděl na maily a zamyslel se nad tím, co ho dneska čeká. Jsem ten, kdo dělá přesně to, co dělá. Nějaké obíhání sebe sama a trudné přemýšlení o tom, co jsem v životě prosral a co nedodělám, to už jsem hodil za hlavu. Ale netvrdím, že jsem to tak někdy měl. (smích)

Zkusím to jinak. Víte už, co je nebo co bylo vaším životním povoláním?

Vůbec ne. Během života jsem měl různé cíle, ale dlouho jsem zřetelně cítil, že bych byl rád, kdyby po mně zůstala nějaká stopa. To je takové období, kdy má člověk velké ego a chce, aby jeho život nebyl marný. Ve svých sedmdesáti letech vím, že tenhle problém nemám. Vím, že po mně stopa zůstane. Zůstanou mi vnoučata, děti, mé knihy a filmy, zůstanou mi věci, které jsem udělal dobře nebo špatně. I vnoučata mých vnoučat budou mít kousek Fedora v sobě – a to je moje stopa. Dneska svoje poslání na tomhle světě chápu takto: Povedlo se mi udělat něco, co má smysl? Povedlo se mi někomu helfnout, když byl v trablích? Podařilo se mi vybudovat si alespoň k malému počtu lidí vztahy, které jsou skutečně pevné? Povedlo se mi udělat ze své rodiny integrovanou jednotku? Je to každodenní úděl, kdy má člověk chuť udělat něco dobrého pro ty druhé.

Myslíte si, že takového poznání dojde v určitém věku každý člověk?

Nemyslím si to. Nedávno jsem dokončil film, který je o smrti. Asi pět let jsem věnoval čtení o tématu smrti a mluvení s lidmi, kteří byli už na konci své životní dráhy, a pochopil jsem, že na konci života se člověku na duši i na tváři zrcadlí, jaký byl jeho život. Když byl člověk zapšklý, zlý, závistivý a když jím háraly negativní emoce, no tak je takový i na stará kolena, takový je před smrtí a takový je i ve smrti. Čili taková ta iluze, že až budu starý, budu zároveň moudrý a všemu budu rozumět a budu nad věcí, to je hovadina. Jak jsi žil, tak zemřeš.

Čím je pro vás téma smrti důležité?

Celý život jsem měl pocit, že člověk by měl dělat to, co mu jde zevnitř. A posledních několik let pracuju na tématech, která považuju za svoje osobní. Točil jsem například film o Nátálce (romské dívce, která při žhářském útoku rasově motivovaných pachatelů utrpěla vážné popáleniny s trvalými následky, pozn. red.). Bylo to mé osobní téma, poněvadž já jsem Žid, vím, co je stigmatizace, co je to žít na okraji společnosti a co je to, když vás kdekdo nenávidí. A ta popálená malá holčička pro mě byla symbolem toho všeho. Taky jsem dělal film o holokaustu, o svém tátovi, kterého zastřelili na pochodu smrti. Dělal jsem film o stáří, umírání a smrti, protože stárnu a zemřu. Potřeboval jsem si prostě některé otázky položit. A ty odpovědi jsem samozřejmě nedostal, protože smrt je veliké tajemství. Ale dialog s tím tajemstvím má smysl, i když nemáte odpovědi.

Má pro mladé lidi smysl zabývat se smrtí a stárnutím?

Teď si trochu zamudruju, což nemám rád. Nebude vám vadit, když si dám cigáro? 

Nevadí.

Smrtí se zabývá každý člověk. Dokonce psychiatři a psychologové tvrdí, že úzkost ze smrti provází člověka celý život. I malé děti, které nemluví, už vědí, co je to smrt.

Jaký je rozdíl vnímání stárnutí mezi mladými lidmi a nejstarší generací?

Vztah mezi generacemi je hodně ovlivněn principem, jaký vztah jsem měl já ke svým rodičům a starým rodičům, takový nevědomě odevzdám dál. To znamená, že když jsem například byl hrubý ke svým rodičům a nenavštěvoval své prarodiče a nechal je zemřít třeba na LDN (Léčebna dlouhodobě nemocných, pozn. red.), tak lze předpokládat, že totéž vyvedou moje děti mně a jejich děti jim. Čili některé vzorce chování se odevzdávají tím, jak člověk žije, ne tím, jak žvaní.  Druhá věc je to, že existuje něco jako klasický model stárnutí a stáří. A žil-li člověk za svůj život normálně, tak je jistý předpoklad, že ve stáří bude méně lpět na malichernostech, na hmotných věcech, na svém egu atd. Zkrátka že bude zduchovnělejší, moudřejší, nezávislejší a že bude vyzařovat to charisma, tento typ duchovna i na své okolí. Čili není-li starý nebo stárnoucí člověk zahořklý a zlý, je inspirativní a důležitý pro rodinu.

Čím je starý člověk pro rodinu důležitý?

Rodiče děti vychovávají, jejich funkce je trochu jako hrozící prst, zatímco prarodiče svá vnoučata primárně milují.  Ale současně platí taková přesmyčka. Prarodiče mohou svým vnoučatům pomáhat ve vztahu k jejich rodičům – když třeba rodič dojde ve výchově za určitou mez, může být ze strany prarodičů napomenut. Ten škádlivý vztah mezi rodičem a prarodičem je hrozně důležitý. Druhá důležitá věc je ta, že existují věci, které jsou například literaturou, uměním nebo poučováním těžko přenositelné, přenáší je žitá zkušenost. Můžete například číst metráky knih o holokaustu, ale když si promluvíte například s Tomášem Radimem, který byl v Osvětimi ve věku čtrnácti let, je to nesrovnatelné s tím, když si to přečtete nebo když to uvidíte v kině. Toto je ta dvojí funkce stáří ve vztahu k mladým lidem, prarodičovská láska bez vychovávání a kibicování, ale se sdílením vlastní zkušenosti. A pak je ještě třetí věc, a to je učit se pomáhat. Pracovat v hospicu jako dobrovolník je něco jiného než pomoci babičce přes silnici.

Co dobrovolnická práce v hospicu může pro mladého člověka znamenat, jakou didaktickou roli to pro něj má?

Znamená to pro něj hodně věcí, ale jedna je klíčová – naučit se soucitu. Soucit je důležitá emoce a nevím, jestli existuje důležitější.

Pro mladé to ale zároveň může být velmi náročné. Měli by se roveři ze sebevýchovných důvodů plánovitě vystavovat nepříjemným situacím, při nichž se v člověku probouzí empatie?

Nemyslím si, že je to správná cesta, ale nemyslím si ani, že je blbá. Klíčovým rozhodovacím mechanismem člověka je intuice. Neurolog Jonathan Haidt je vědec, který tvrdí, že intuice předchází racionální kalkul. To znamená, že racionalita je často jen alibi pro to, jak se člověk intuitivně rozhodl. Intuice je primární a hodně záleží na konfiguraci osobnosti. Na čem můžete plánovitě makat, je právě konfigurace vaší osobnosti. Je jisté, že když se dlouhodobě věnujete například meditacím, tak máte rozvinutější schopnost přijímat intuitivní rozhodnutí jinak než člověk, který ten trénink nemá. 

Vraťme se k interakci mládí a stáří. Existuje vůbec nějaký problém ve vztahu mezi generacemi současných vnuků a jejich prarodičů?

Samozřejmě, existuje spousta problémů. Když mluvím o sdílení emocí a životních zkušeností mezi generacemi, tak je třeba si uvědomit, že dneska tradiční vícegenerační rodina, kde se jedni rodí a druzí umírají a všichni tento koloběh sdílí, fakticky neexistuje.  Takže vztah mezi generacemi je často velice komplikovaný a odcizený, to zaprvé. Další komplikací je, že se díky technologiím změnil způsob komunikace, která je formativní při utváření vztahů. Zatímco moje žena nemá tušení, jak na internetu vyhledávat informace, moje šestiletá vnučka si na tabletu dokáže najít oblíbenou pohádku nebo chatovat se svou kamarádkou v Litvě.  Staří se v tomto ohledu dostávají mimo hru.

Jaký je tedy střet, dá-li se to tak nazvat, mezi generacemi? Nebo jde jen o nepochopení?

Společenský život je permanentní konflikt. Jde jen o to, aby v těch konfliktech netekla krev a aby mezi lidmi nebyla nenávist a jiné negativní emoce. Konflikt je permanentní součást života a jedním z těch konfliktů je i to, že prarodiče nemají tušení, co jejich vnoučata dělají s komunikačními technologiemi. A pak je tady spousta konfliktů, před kterými nemá smysl si zakrývat oči –  třeba to, že konzumerismus přináší do života určitý typ hektiky, nervozity a konfliktnosti, která je zničující.

Jaký to má dopad na vztah třeba mezi mnou a mým prarodičem?

Trávíte úplně jinak volný čas. Už nemáte například důvod si večer sednout a začít si povídat o něčem, co jste oba četli, nebo se dívat společně na film. Vlastně už se ani na podobné filmy nedíváte, posloucháte každý jinou muziku… Ale je tu i něco jiného, a to je hmotný životní standard, který se stává takovým životním zaklínadlem. Možná to tak bylo vždycky, ale teď cítím, že staří lidé jsou vnímáni jako přítěž. Starý člověk, s ohledem na to, jak malé jsou důchody, zatěžuje rodinný rozpočet. Kromě toho mladí vnímají i to, že staří lidé zatěžují jejich časový rozpočet. Takže abych hmotně zabezpečil své potomky i rodiče, musím pracovat dvojnásob. Jenomže hlavní problém starých lidí je pocit osamělosti. Mladí je musí dotovat finančně a zároveň jim věnovat svůj čas, což je v rozporu. A tady vzniká zásadní tenze mezi oběma generacemi.

Proč tolik lidí umírá osamoceně?

Je třeba říct, že na konci života existuje fáze, kdy by si umírající doma nepomohli, ačkoli většina lidí si přeje zemřít doma. Potřebují zkrátka profesionální péči, kterou je sice možno poskytovat doma, ale je to finančně náročná záležitost. Takovou organizací je třeba Cesta domů, která poskytuje perfektní péči, ale to stojí peníze a ne každý na to má. Ale velká část rodin se svých blízkých zbavuje proto, že mají málo času, mají malý byt, vlastní ambice atd. 

Je to tak i v ostatních zemích?

Není. Nejsem žádný velký cestovatel, ale navštívil jsem několik takzvaně nejchudších zemí světa a tam jsem toto neviděl. Bohatství, které máme tady, není žádným předpokladem k tomu, abychom byli citliví a empatičtí, naopak. Toto je schéma, které trápí především nás, euroamerický civilizační okruh. A i přesto nás toto téma trápí kulturně velice diferencovaně.  I v západním světě existují komunity, jež si udržely jistý typ vzájemnosti. Třeba Italové, Řekové či Španělé mají návyky dlouhých večeří, společného posedávání u vína celých rodin… ale je to rozdílné v každé kultuře. Blíže to nemohu specifikovat, jelikož nemám po ruce přesná data. Mohu jenom říct, že mí blízcí se ke svým rodičům chovají hezky, nicméně můj osobní svět je superminoritní. Ale i lidé ve špičkových hospicích, které stojí spoustu peněz, trpí stejným pocitem osamělosti jako jinde. Je to vlastně draze zaplacená samota.

A jak je na tom generace jejich dětí? Myslím současné čtyřicátníky až padesátníky. Jaká očekávání mají oni?

Kvalitní život. Což je subjektivní, každý si pod tím představuje něco jiného. Často je to ovšem spojeno se spotřebou.

A co si myslíte o tom, jak to má moje generace, generace našich čtenářů?

Chtějí naplnit své představy kvalitního života. Ale to, co tím chápeme, může být velice spirituální záležitost. A spiritualita je něco, co sdílíme. Mám pocit, že skauting je skvělá věc, je to vzájemné sdílení zkušeností, vzájemné pomáhání si, příroda, komunitní život… V komunitách je budoucnost, víte, já jsem anarchista jak hovado. 

 

(Autoři: Josef Pospíšil, Viktorka Hlaváčková, Foto: Miro Švolík)

Komentáře mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé

Doporučujeme

  • 1
  • 2
  • 3
ROVEL+

ROVEL+

Rád(a) by sis složil(a) vůdcovskou zkoušku, ale zajímá tě spíš rovering? Chceš, aby tvůj kmen nebo roverský projekt šlapal, ale nevíš, jak na to? Hledáš kurz, který tě opravdu podpoří?   Vyzkou...

pátek, 26 leden 2018

Číst více
Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Průvodce nejednoduchými sedmi desítkami let nejen mohyly, ale i celé naší země. Kniha podává souborné svědectví o tom, jak se myšlenka mohyly na Ivančeně zrodila, jakým časům musela vzdorovat, a jaké ...

čtvrtek, 20 duben 2017

Číst více
Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Strategické téma „Podpora roverské výchovné kategorie“ se dostává do fáze nastavování konkrétních projektů – buď u toho! BRNO – PRAHA – OSTRAVA!!!   Zadání strategického tématu „Podpora rove...

středa, 08 březen 2017

Číst více

Žebříčky

Přehled TOP10 uživatelů webu s nejvíce body za poslední 6 měsíců.

Projekty

Oddílové šátky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 9. 5. 2017 20:23
  • Autor: Šmoula
  • Oblast: SKAUTING
Expedice Rumunsko: hory - moře - české vesničky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:38
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: TĚLO
Den reklamy
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:25
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další

Výzvy

RUCE
  • ( 0 hlasů ) 
  • 18. 1. 2017 10:20
  • Autor: Trnčáková Nela (Vážka)
  • Oblast: TĚLO
Woofuj aneb staň se dobrovolníkem
  • ( 1 hlas ) 
  • 22. 5. 2016 23:26
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: KULTURA
Rozumím, ale nemluvím
  • ( 0 hlasů ) 
  • 22. 5. 2016 23:13
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další