Menu
Tablet menu

Prázdninová reportáž: Hledání pramene

  • Zobrazeno: 3271
( 9 hlasů ) 

Letošní prázdniny byly úžasné. Cestovala jsem všude možně, jezdila na koloběžce, vyvalovala se na sluníčku, chodila na zmrzlinu a dělala plno dalších skvělých věcí, co k prázdninám patří. A přeci mě v půlce srpna přepadla taková divná nálada. Pořád se mi na mysl drala myšlenka, že prázdniny jsou téměř za mnou a škola téměř přede mnou. Bylo mi to líto. Prahla jsem ještě po dobrodružství. Každým rokem vzpomínám, jaké to bylo drsné, ale tak překrásné, jezdit na třítýdenní skautské tábory. Zahloubala jsem se a vnitřně si přiznala, že mi to chybí. To dobrodružství, plno kamarádů, příroda, táboráky a zpívání písniček až do ranního úsvitu, soudružnost a vědomí, že někam patřím. Ano, to mi už léta chybělo. A myslím, že tady nastal ten zlom. Proč se k té velké skautské rodině nevrátit? Proč nezaplnit ten kousek prázdnoty, co mi v srdci leží? A proč vlastně ne?

Tyto otázky mě nastartovaly. Sedla jsem k počítači a začala monitorovat oddíly a střediska, co v Liberci máme. Hledala jsem a hledala, až jsem narazila na výraz roverský kmen. Nevěděla jsem přesně, co to znamená a tak následovalo zadání dotazu do vyhledavače. Ano! Ano, tohle je to, co bych chtěla! Přečetla jsem si Roverský začátek a byla jsem přesvědčená o tom, že touhle cestou chci jít. Ah, každý správný rover by se měl sebevzdělávat a zúčastnit se nějakého roverského kurzu. Brouzdám po internetu a hltám všechno, co se týká této problematiky. Ah, roverské kurzy. „Hm, pár jich tu je“, říkám si pro sebe, když koukám na hezky barevnou stránku roverskekurzy.cz. Proklikávám se skrz na skrz a trochu zklamaně zjišťuji, že jsem na ně buď trochu stará, nebo že už dávno proběhly. Smutně koukám na monitor a moje představa o šťastném návratu ke skautské rodince se bortí. Najednou rozkliknu oranžovou ikonku Fons Beníšky. Věkově bych zapadla, kliknu tedy na jejich stránky. Kurz začíná… chvíli hledám…23. srpna! Cože? Vždyť 23. srpna je zítra! Báječné, mé srdce plesá jen nad tím, že existuje nějaký kurz, který zatím neproběhl. Všechno, jak čtu mi přijde úžasné, až do chvíle, kdy narazím na větu: „prodloužili jsme uzávěrku přihlášek do 15. dubna (poslední místa pro opozdilce)”. Trochu ironie. Sen o roveském dobrodružství se hroutí podruhé. Chybí trochu čas, ale nechybí mi odhodlání. Píšu hned mail, že jsem dost opozdilý opozdilec, že bych se ráda zúčastnila lesního kurzu, který začíná ZÍTRA :-). Čekání na odpověď je neúnosné. Nejde nic dělat, pořád na to musím myslet. Přistupuji k ráznému kroku, a to že jim zavolám. Volám a na druhé straně se mi příjemným hlasem představí Helča. Trochu opovážlivě ji sděluji, že bych se ráda zúčastnila Fonsu, že vím, že už je dost pozdě, ale že jsem se jen chtěla zeptat. Helča je trochu v šoku, slyším to v jejím hlase. „No, ale my už jsme tady na chatě…, to nevím, jestli bychom to ještě zvládli…, jak tě to vlastně napadlo? Cítila jsem se opravdu trapně, ale stále jsem čekala na výsledný verdikt. Ten zněl, že se musí poradit s ostatními vedoucími, že mi za hodinu zavolá. Nastalo nekonečné čekání a já měla dosti ambivalentní pocity. Stále jsem doufala, i když logické myšlení to absolutně vylučovalo. Najednou zazvonil telefon! Helča volá nazpátek. „Tak po poradě s vedoucími jsme se rozhodli, že tě vezmeme, takovou odvahu přihlásit se den předem, to nám přišlo neuvěřitelné“.

Juhů! Jedu se skauty na sebepoznávací kurz do hluboké přírody Krkonošských hor! Měla jsem nepopsatelnou radost. Helča mi dala instrukce, moc jich tedy nebylo. Jen že zítra mám být přesně v 15:50 na Lahrových boudách. S sebou spacák, karimatku, ledvinku, boty na běhání, peníze a dvě fotky mého oka určitého formátu. Dost tajemné, ale vzrušující!

Já, člověk, který všechno dělá na poslední chvíli, jsem měla zabaleno už hodinu poté, co jsem položila telefon. Jela jsem za mamkou a všechno jí řekla. Byla překvapená, ale říkala, že se opravdu musím těšit, když mám zabaleno už den předem a ne jako obvykle hodinu před odjezdem. Přála mi to.

Nastal den 23. srpna. Sestru jsem přemluvila, ať mě autem hodí do Vrchlabí, že zbytek dojdu. Všichni z mého okolí si ťukali na hlavu, co jsem si to zase vymyslela. Možná o mě měli strach. Já jim vlastně nic nemohla říct, protože jsem nic nevěděla. Ani kam jedu, s kým jedu, kde budu spát, co tam budu dělat. Nezodpovězených otázek bylo mnoho, ale ani to mě nevyvedlo z mého neskutečného nadšení.

Pot mě poléval, když jsem stoupala do prudkého kopce a věděla, že na 15.50 to nestihnu. Blížím se k Láhrovým boudám a v dálce vidím dvě sedící postavy. „Já jsem JUMP, já jsem Žofka“ představili se hned, co jsem se dobelhala blíž. Evidentně na mě čekali, přitom já vůbec nevěděla, co nebo koho očekávat. Byli moc příjemní. Takoví ti lidé, co je vidíte poprvé a myslíte si, že je znáte už dlouho. Na rozcestí se k nám přidala další tříčlenná skupina. Já pořád nechápala, ani nevěděla, kolik nás bude a kam jdeme, ale nezáleželo na tom. Po cestě jsme sebrali ještě jednu skupinku bloudící po Krkonoších a začala být sranda. Podle pohádkové mapy jsme měli dojít na chaloupku na kuří nožce. Jemná nepřesnost mapy a tma nám trochu zkomplikovali hledání, ale kolem desáté hodiny večer jsme se všichni bloudící a hladoví sešli před ve tmě zahalenou krkonošskou roubenkou. Perníčky visící ze střechy už dopředu avizovaly jistou pohádkovou souvislost. Ze dveří vyšla shrbená stařena a přizvala nás dovnitř. V chaloupce už na nás čekala svíčkami osvětlená světnička s dlouhým stolem a na něm hrnec teplé polévky. U stolu jsme se vlastně sešli už všichni ti, co spolu budeme trávit následujících 10 dní. Šero dotvářelo intimní tichou atmosféru. Moc jsme na sebe neviděli, ale zájmem každého v tu chvíli bylo dobře se najíst po náročném putování. S plnými bříšky jsme se svalili na postel, někteří na seno a bez odmlouvání šli spát. "Jestli všechny dny budou alespoň z poloviny tak dobré jako tento, tak odsud nebudu chtít odjet", řekla jsem si před spaním.

Dny nebyly z poloviny dobré jako ten první, každý další den byl lepší a lepší! Když už jsem si říkala: “Tyjo, to byl úžasný program, to bylo super, teď už nemůže přijít nic lepšího…“, tak jsem se mýlila :-). Desetidenní kurz gradoval každým dnem. Fyzicky náročné aktivity se střídaly s těmi odpočinkovými zaměřenými na myšlení, poznávání nebo tvořivost. Když nám podezřele podstrkávali hodně sladkostí, tušili jsme, že bude následovat vysoký energetický výdej. O ten se dost starala Markýza, Ráďa i Ivop. Když jsme byli unavení, přišel Acik a vyprávěl nám příběhy o Krkonoších, jak se v takové chalupě žilo před sto lety. Když jsme byli skleslí, přišel Rikki a hrál nám povzbudivé písničky na kytaru nebo Očko vymyslela nějaké to divadelní vybláznění. Často jsme se uklidňovali u kreativních činností nebo u aktivit, kdy jsme se museli zamyslet samy nad sebou. V tom byla Anja nejlepší. Klidné naladění a vnímání okolí kolem sebe, to zase uměl Adam. Intelektuálně na výši nás udržoval Set s Matem. Verča zase dělala nádherný hudební doprovod na příčnou flétnu. O třicetdva hladových krků se královsky starala Helena. O jídlo nebylo nouze, spíš byl problém, že jsme se často přejídali, protože těm dobrotám nešlo odolat. A Helča? Bez té bych tam nebyla. Ta měla prsty snad ve všem. Ale nejvíc jsem si ji vážila za stále dobrou náladu, co kolem sebe rozdávala.

Ten týden nás semknul víc, než jsme čekali. Semknul nás natolik, že jsme si přišli jako velká rodina. A to loučení... Na cestu jsme dostali raneček s buchtami a věděli, že těch 10 dní v našich srdcích zůstane navždy, i když se rozutečeme na všechny strany. Každý z nás ze sebe na Beníškách něco vydal, ale každý z nás si odtamtud odvezl o mnohem víc. Poznání sama sebe. Poznání, co je důležité. Poznání, že jsme tak velcí, na co se sami cítíme a překážky jde překonat. Poznání, že bez kamarádství by na tomhle světě bylo smutno.

Jednu věc jsem ale věděla, ještě než jsem na Fons jela. Něco krásného jednou končí, aby něco dalšího překrásného mohlo začít. 1. září sice Fons skončil a my se rozjeli ke svým rodinám, ale určitě opět něco krásného, nového a nepoznaného začne. Takže není proč být smutný. Už za necelý týden se jednotlivé pramínky Fonsu zase slijí v jeden velký a to na Kaprálově mlýně u Brna.

A kde se sejdeme příště? To je jen v našich rukách. Každopádně Fons nás nakopnul. A pro případné zájemce: Neváhejte ani ne vteřinu! Fons je nezapomenutelná akce, kterou byste si určitě neměli nechat ujít!

 

Komentáře mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé

Doporučujeme

  • 1
  • 2
  • 3
ROVEL+

ROVEL+

Rád(a) by sis složil(a) vůdcovskou zkoušku, ale zajímá tě spíš rovering? Chceš, aby tvůj kmen nebo roverský projekt šlapal, ale nevíš, jak na to? Hledáš kurz, který tě opravdu podpoří?   Vyzkou...

pátek, 26 leden 2018

Číst více
Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Průvodce nejednoduchými sedmi desítkami let nejen mohyly, ale i celé naší země. Kniha podává souborné svědectví o tom, jak se myšlenka mohyly na Ivančeně zrodila, jakým časům musela vzdorovat, a jaké ...

čtvrtek, 20 duben 2017

Číst více
Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Strategické téma „Podpora roverské výchovné kategorie“ se dostává do fáze nastavování konkrétních projektů – buď u toho! BRNO – PRAHA – OSTRAVA!!!   Zadání strategického tématu „Podpora rove...

středa, 08 březen 2017

Číst více

Žebříčky

Přehled TOP10 uživatelů webu s nejvíce body za poslední 6 měsíců.

Projekty

Oddílové šátky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 9. 5. 2017 20:23
  • Autor: Šmoula
  • Oblast: SKAUTING
Expedice Rumunsko: hory - moře - české vesničky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:38
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: TĚLO
Den reklamy
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:25
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další

Výzvy

RUCE
  • ( 0 hlasů ) 
  • 18. 1. 2017 10:20
  • Autor: Trnčáková Nela (Vážka)
  • Oblast: TĚLO
Woofuj aneb staň se dobrovolníkem
  • ( 1 hlas ) 
  • 22. 5. 2016 23:26
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: KULTURA
Rozumím, ale nemluvím
  • ( 0 hlasů ) 
  • 22. 5. 2016 23:13
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další